Dobré ráno. Přihlašte se prosím nebo registrujte.    Jméno: Heslo:  
Historie

Theodor Hutter historie města Bílina 7.část

Dějiny od  nejstarší  doby  po  dnešní  dny  (1890)

 

Vydáno v Bílině roku 1891



Kapitola  XVI.

 

Bílina  v  polovině  našeho  století.

 

Události z novější doby v pořadí 30ceti let, musíme se zmínit ještě o jižněji položené bráně, která se dostavěla. V roce 1837 se zbourala stará zeď hřbitova a kostelní místo bylo srovnáno, v roce 1838 se vybudovala cesta na zámek. V dalším roce kupuje rodina Lobkoviců panství liběšické a město bourá Pražskou a Teplickou bránu. Toto bourání stojí město 818 fl. V roce 1840 se vystavěla restaurace ,,U města Londýna“, postavila se za 7 995 fl. a 30 krejcarů, tato suma je jen odhad. V roce 1841 byl most přes Bělu zařazen do první tarifní skupiny, protože zde v okolí byly velké deště.  V tomto samém roce vyhořely některé staré dvorní stodoly, bez úrazů. V roce 1842 dostali ostrostřelci od válečného úřadu svůj statut. Tento rok byl opět neúrodný, byl hlad. Tato doba byla nazývána ,,Meternichovská“, pro vývoj Rakouska nepříznivá, vládl byrokratizmus. Napětí mezi obyvatelstvem a vládou sílilo, každý cítil, že společenské vztahy jsou k neudržení, volání po volnosti a je potřeba i zákonů. Volalo se heslo z Francouzské revoluce 1789 - ,,Volnost –  Rovnost – Bratrství“. Přišel rok  1848 a v březnových dnech revoluce  - Vídeň a Maďarsko. Sílu hledal lid, který byl vykořisťován a byli potlačována jejich práva. Národní – osvobozenecké hnutí se sjednocovalo, v palácích tak obydlích chudých. Z této doby je několik zápisů od Josefa Simonse, který ještě v pozdějších letech jeho života, kdy se vrátil z jižní Ameriky, uvítal s nadšením, že se národ cítí poprvé volný a svobodný. Sám uspořádal osvobozenecký průvod s pochodněmi přes Bílinu. Po čase se ale vrátil do Ameriky a  stal se americkým občanem, žil v Americe v době válek jihu proti severu v roce 1860 – 1864. Osudem vláčen v novém světě se vrací domů do Bíliny, kde byl s poctou uvítán. Byl to on, který s jeho zkušenostmi z ciziny pozvedl školství v Bílině, živnostenský spolek a živnostenskou školu. Simons byl požádán triviální školou, aby sepsal své zážitky z cest. Dva roky před jeho smrtí v roce 1887 vyšla jeho kniha. Studoval dějiny, sbíral údaje i data událostí, několik měsíců před jeho smrtí vznikla sbírka  o městu. Profesor Scheinflug použil tyto zápisky ke knize – Dějiny Bíliny. Některé zápisy pana Simonse jsou v archivu v Bílině. Zrušení roboty se v Bílině přivítalo s nadšením, ale pro město zrušení roboty v Jablonci bylo nemilé, protože přišli o 389 fl. a 48 krejcarů. V této době byl vypracován projekt na výstavbu jezdeckých kasáren v obci Chudeřice. Město dostalo dotaci 85.864 fl. a 11 krejcarů. K udržování jezdeckých kasáren dostali 10.000 fl. a nejvyšší výsadu, aby se z nich nestaly vojenské kasárny. V roce 1849 byla zbourána brána u mostu přes Bělu. V roce 1850 kupuje společnost pivovarníků za 11.000 fl. lidový park a zahradu v radnici (nyní okresní soud), zahradu prodávají za 302 fl. lékárníkovi Müllerovi. Radnice se předělala  na okresní soud. Radní neoplývali chytrostí, získali starý pivovarnický  dům,         povolili pivovarníkům postavit vlastní nový pivovarnický  dům a převzít v držení města soudní budovu. V roce 1851 bylo vyneseno radou v Chebu, tržní řád v Bílině a o tři roky později byl v roce 1854 zbourán městský kostel s kaplí. Tento kostel byl z roku 1361. Nová stavba bez dovozu materiálu stála 11.000 fl., stavební fond obnášel 16.000 fl., jak už říkají historické zprávy, župan Mstiš, syn Borise v roce 1061 nechal postavit kamenný kostel a bílinský vévoda z Regensburgu nechal v roce 896 postavit dřevěný kostelík. V okolí Bíliny se křesťanství nesnášelo s pohanským náboženstvím. Křesťanství potřebovalo dvě století, než se křesťané dostali do obcí, kde byly obětiště pohanů (Krupka, Teplice, Radelštein, Radovesice, Mukov, Hrobčice atd. V Bílině se zřídil arci děkanát           ( Pražské arcibiskupství obsahovalo 10 arci děkanátů), spadalo pod něj několik obcí v jihozápadních Čechách – Jiřetín, Vodolice, Libševes, Vtelno, Supí, Soběchleby, Maršov, Chouč – tato obec (1057 až 1437) přešla do majetku Collegialního úřadu sv. Štěpána v Litoměřicích. Vyšehradská chrámová kapitule pobírala už dříve z župy bílinské desátý díl daní pod jménem ,,Mírové daně“ a z Žichlic u Teplic pobírala (bílinská  župa) dva plugmázy……………..  

Pod králem Přemyslem Otakarem  působil erz….. děkan Benedikt z Bíliny (1216 – 1219), tento byl okolo roku 1204 chrámovní pán a působil v roce 1222 – 1224 jako probošt v Litoměřicích a podkancléř krále v Čechách. Byl velký protivník arcibiskupa Andrease, který chtěl zavésti přísný celibát a způsobil, že papež Honorius III. vyhlásil v Čechách interdikt (trest římskokatolické církve, dočasný zákaz bohoslužeb). Prvního známého archidiákona Benedikta z Bíliny nacházíme jeho jméno zaznamenáno P. Přibislavem, který v roce 1229 – 1239 spravoval arci děkanát. Probošt Peter, chrámovní pán Vyšehrad, 1267 – 1276 byl archidiákonatem v Bílině, maristr Gallus, který je zapsán na listině jako svědek v cisterciánské kanceláři (1290) ,,Archidiákonus Belinesnsis“. Přišel rok 1306 archidiákon Bruno do Bíliny. Jak velikou oblast obsahoval arci děkanát v Bílině se nachází v zápisu z roku 1483.   

Pod arci děkanát v Bílině patřilo:

Bílinské děkanáty:

Archiděkanátní kancelář, farní kostel v Bílině, Duchcov, Ervěnice, Teplice (klášter jeptišek), Teplice (farní kostel sv. Marie), Bečov (k sv. Egidi), České Zlatníky, Vtelno, Radovesice, Kopisty, Jiřetín, Nová Ves, Lužice, Mariánské Radčice, Kostomlaty, Zabrušany, Souš, Německé Zlatníky, Jeníkov, Hradiště, Lýskovice, Nesvětice, Holešice, Židovice, Křemýž, Světec (kláštrní kostel), Světec (obecní kostel), Starý Osek, Litvínov, Bohosudov, Jenišův Újezd, Želenice, Štěpánov, Olbersdorf, Doubravice

(Teplický benediktini), Günren, Novosedlice.  

 

Ústecká diakonie:

Ústí, Ústí (sv. Adalbert), Trmice, Krupka, Chabařovice, Český Chánov, Rtyně, Svádov, Řehlovice – Šachov, Roudníky, Valtířov, Modlany, Brozánky, Chlum, Žim, Tuchomyšl, Všebořice, Kartice, Bořislav, Mojžíř, Jílové, Kolez, Arnoltice, Rosavíz, Žežice, Český Bukov, Krásný Studenec,  Petrovice, Libouchec, Lipová, Čermná, Habartice, Německý Chánov, Nakléřov, Předlice.

Některé Saské obce patřily do této diecéze: Königstein, Struppen, Gottleuba,  Reinhardsdorf, Oelsen.

1.   V roce 1061 vystavěný děkanátní kostel, který husité zničili, byl znovu postaven, v roce 1568              podlehl požáru a v roce 1573 byl postaven na jiném místě, kostel byl propůjčen řádu německých rytířů, a to do doby krále Václava IV., do roku 1371 spravován arci děkanátem. Bohatství  kostela činilo 10.932 fl., podpory činily 7.748 fl., roční příjem 904 fl. Kostelní knihy jsou uschovány z roku  1500, arci děkanátství se v roce 1724 přestavěno.

2.    Kömeterialní kostel sv. Štěpána postaven v roce 1361 od roku 1650 s bohatstvím 14.541 fl., podpory činily 5.477 fl., roční příjmy 1.093 fl.

3.    Kostel na Újezdě (východní kaple Marie Předzvěstné), s bohatstvím 7.885 fl., roční příjem 290 fl.

4.    Špitální kostel sv. Elizabety s bohatstvím 921 fl., roční příjm 36 fl.

 

 

 

Kapitola  XVII.

 

Dnešní  dny  1850.

 

Nejdůležitější události města Bíliny. V roce 1854 byla nouze a přišlo veliké zdražování, v následujícím období nastal mírný vzestup. V roce 1855 se rozvinul společenský život,činnost pomáhal rozvíjet MUDr. Karel Preuz. Založil pěvecký sbor, známa byla část mužského sboru, koncertovali na císařském dvoře ve Vídni. Zpěvák tohoto sboru Gustav Máler, rodák z Bíliny, který byl hodně obsazován, proslavil Bílinu. V polovině 50 let zažívá Bílina příznivou rozvojovou etapu. Začala se budovat železnice (vydaná koncese Ústecko – Teplická železnice, rok 1856), touto stavbou nastal rozvoj sociálního a společenského života v celém okolí. V období stavby železnice nebylo vždy vše v pořádku, přišel peněžní krach.Toto období bylo nazýváno ,,Epocha švindlů“. Pokrok se nedal zastavit a Bílina nemohla být stranou. Válečná léta 1859 až 1866, kdy Prušáci přišli opět do Bíliny. Bílina nevyšla bez újmy i když se bojovalo daleko od města, společenský život to neovlivnilo. Pruští vojáci přivlekli choleru. Onemocnělo a zemřelo hodně obyvatel, zemřelo 207 lidí. Starý hřbitov nestačil pojmou tolik mrtvých, muselo se narychlo určit nové pohřební místo. V dalších letech se v Bílině hodně stavěly nové domy, byl postaven lázeňský dům. Lázeňská klientela, většinou cizinci, přijížděli železnicí (Duchcov – Praha). Bylo potřeba uhlí, proto se otvíraly nové uhelné šachty. Bílina měla větší styk ze světem, společenský život byl rušnější – vznikaly spolky: Spolek veteránů, Tělovýchovný spolek, Požární spolek atd. Později vznikaly  politické strany (nacionální spolky). Na začátku a v polovině tohoto století byly v Bílině velké politické nepokoje mezi obyvateli a radnicí, nepokoje se odehrávaly v místních novinách ,,Německé lidové noviny“ a ,,Běla noviny“. Během roku 1888 se mezi stávajícími politickými stranami došlo k dohodě, občané přišli k volbám městské rady, která dohlížela na správné vedení fondů, obchodů a rozvoj města, pro které bylo důležité stáčení a vývoz minerální kyselky, která si získala světový věhlas a statut lázeňského města. Mezi významné lázeňské hosty patřil i pruský generál Manteufell a jeho dcera. Velký vliv na společenský život ve městě měl starosta Eduard Dobrowolský a městský radní Josef Smetana. Nově zvolená městská rada se hlavně zaměřila na školství, je známo, že v této době (1867) měla Bílina trojtřídku chlapců a trojtřídku děvčat. Třídy byly ještě  rozděleny v různých domech např. jedna třída  byla ve staré starostově kanceláři (na náměstí), druhá v domě Meinricha, který stál na dnešním místě školy č. 21 a další třída byla v domě č. 30 v Zámecké ulici. Škola byla pod patronací hraběte Lobkovice.  Bílinskou mládež učili 3 učitelé a 3 podučitelé. Každý učitel pobíral 200 fl. a podučitel 120 až 150 fl. V roce 1867 převzala patronaci nad školou městská rada, zřídila se školská rada a ta zřídila čtvrtou chlapeckou třídu (hlavní školská třída), byla schválena třída platů učitelů – 1. třída – 350 fl., 2. třída – 300 fl., 3. třída – 210 fl. Bylo povoleno vyplatit čtvrtletně 42 fl. učitelům a podučitelům. Byla přestavěna stará škola v č. 96 a vybudování nové školy na rynku č. 21, stavba stála 30.000 fl. a 3. září 1869 byla slavnostně otevřená. Velký vliv na školství měl 14. května 1869 ustanovení říšského zákona, rezort školství spadalo pod stát, dříve školství spadalo pod farnosti. V roce 1870 začali působit okresní  inspektoři, v Bílině byl první místní školský inspektor lékárník Hermann Müller, který daroval své cenné sbírky škole. Další starosta byl Eduard Dobrowolský a právník JUDr. Tobisch a od roku 1889 – 4. března městský radní Josef Smetana. Musíme se zmínit o panu Gustavu Walterovi z Vídně -  operní zpěvák (je příznivcem školy), rodák z Bíliny, který uspořádal několik koncertů v Bílině. Na vstupném se vybralo 500 fl., které bylo věnováno lidové školní knihovně, obsahuje 350 svazků. Rozvoj školství – narůstající počet žáků, rok 1870 měl 694 žáků, rok 1875 -  navštěvovalo školu 712 žáků, rok 1880 – 777 žáků, rok 1885 – 945 žáků a v roce 1890 už 1.044 žáků, musel se zvýšit počet  tříd a počet učitelů. Živnostenskou školu navštěvovalo v roce 1890 – 90 žáků a od roku 1885 pod patronací starosty a s vlastním učitelským sborem. Pokrokem ve školství v Bílině je považováno zavedení třídy chlapců a dívek v obecní škole, škola získala povolení 29. září 1888 ,,Císařskou zemskou radou“ v Praze. Byla otevřena 15. září 1889, ředitelem se stal učitel Josef Wunderlich z Teplic. Obecní škola byla ve školní budově v čísle 21. Městská rada rozhodla 8. září 1888 postavit na místě radničního dvora (na Pražském předměstí) novou obecní školu, která vyhovovala tehdejší době. Školu postavil stavební mistr David Ferber z Teplic a v roce 1889 byla škola už rozestavěna. Teplovzdušné zařízení a pece (vytápění) školy stálo 10.300 fl.a dodala je fy. Emil Kelling z Drážďan, stavba budovy stála 77.206 fl. a 4  krejcary, celková cena se blížila ke 100.000 fl. Pro město Bílinu byla potřebná kanalizace. Plány vypracoval ing. Johann Kaftan, soukromník ze Smíchova (Praha), kanalizaci provedla fy. ,,Pittel a Brausewetter“ z Vídně, městský stavitel J. Schabner. První výkop asanace byl 18.června 1889 na výchozím bodě na kanálu, naspodu střelnice. Zúčastnili se všichni zástupci všech spolků. Další stavba z této doby  je koupaliště – škola plavání v Tschichce. Kanalizace a bazén stál 32.000fl. Po dokončení kanalizace bylo vydlážděno náměstí mozaikou a dokola byl chodník široký 3 m. Ke dláždění se částečně použilo kamení z Želenic (znělec). Dláždění města provedla fy. z Neuchtalleru Aspnalt companie Vídeň. Nově byly také vydlážděny ulice. Dozor nad těmito stavbami měl městský radní, člen stavebního odboru Josef Smetana, dále se podíleli pánové: starosta Eduard Dobrowolský – lékárník, radní Josef Schneider -  kupec a majitel domu Josef Reichel, kupec a majitel domu Josef Smetana – mýdlový  fabrikant, Adolf Hauptmann - kupec a majitel domu, Heinrich Federle - kupec a majitel domu, dalších 23 byli členi komisí a 22 zástupců zvolení s hlasem poradním – Karel Walter  jun. - pekař a maj. domu, Gustav Figala - císařský poštmistr a  maj. domu, František Fleischer - kupec a maj. domu, Josef Kohl - mistr kovářský a maj. domu, František Schubert - ředitel obecní školy, Albert Winster - majitel parního mlýna, Karel Beit - mistr truhlářský a maj. domu, Florian Kreuz - řezník a maj. domu, Karel Masche - kupec a maj. domu, Josef Schránek - obuvník a majitel domu, Josef Schindler - kupec a majitel domu, František Schüz - kupec a majitel domu, Vilém Klepsch - mistr zámečnictví a majitel domu, Adolf Winter - lázeňské studny (Lobkovic) – ředitel, František Krause - majitel zemědělské usedlosti na Újezdě, Karel Beer - řezník, Jakob Lederer - kupec a majitel domu, Anton Hamel - kameník a majitel  domu, Josef Kromann - majitel domu a zemědělské usedlosti, Václav Trobschun - majitel domu a zemědělské usedlosti, Karel Woitsch - ekonomický ředitel hraběte Lobkovice. Zástupci poradního hlasu – městští úředníci – Josef Kromek – důchodový úředník, městský sekretář – Simon Vogel, Karel Eichorm – praktikant. Musíme se ještě zmínit o další  stavbě, kterou provedl hrabě Lobkovic, využil půjček které poskytli pražský prof. tech. DR. Gustav Laube a prof. Steiner k odvodnění divokých vod, které škodily minerálním pramenům. V roce 1887 začala asanace a v roce 1888 na jaře skončila. Půlkruhově provedené štoly odpovídaly očekávanou čistou kyselku a zabránilo se průniku divokých vod. Získala se  kvalitní kyselka, během roku 1880 se stáčelo 860.000 lahví kyselky a v roce 1779 to bylo jen 2.698 lahví a v roce 1889 2.225 lahví. Lázeňských hostů bylo v roce 1889 - 297 osob. Vedení lázní vede lázeňský ředitel Adolf Winter a ekonomický ředitel Karel Woitsch. Oblíbené jsou i ,,Bílinské pastilky“(Pastilles digestives de Bilin), které se vyrábějí z léčivé kyselky, (pramen Josef – Karolína z nové studny a společné studny města). Voda se odpařuje ve vanách a získává se kyselina uhličitá ,,Magnezie“  a připravují se z ní pastilky. Lázeňský dům, který je přepychově zařízený, postavený u lázeňského parku a z jeho teras je vidět do údolí řeky Běly, na Středohoří a Bořeň. Bílina má dva peněžní ústavy a to v roce 1871 založenou městskou spořitelu, která má peněžní obnos v roce 1889 - 3,397.864 fl., rezervní fond vykazuje 232.493 fl. V roce 1880 vykazuje spořitelní záložna obnos 1,704.412 fl. V prvním peněžním ústavu byl JUDr. Karel Prozuger a v druhém ústavu byl právníkem JUDr. Josef Tschan. Celkový počet domů města je 600, na vnitřní město připadá 106 domů, Pražské předměstí 95 domů, Mostecké předměstí 165 domů, Teplické předměstí 234 domů. Městské daně činily v roce 1884 - 34.000 fl., město mělo asi 6.000 obyvatel, okres asi  24.000 obyvatel. V Bílině je velký počet spolků – Císařský ostrostřelecký spolek, velitel byl starosta  Eduard Dobrowolský, Pěvecký spolek – mužský sbor pod vedením radního Josefa Smetany, První armádní sbor veteránů, kterému velel radní Karel Veit, Druhý armádní sbor veteránů, kterému velel Antonín Müller, kupec, Živnostenský spolek, kterému předsedal František Kraupe, (Schaler uvádí, že v Bílině byla barvírna látek – černá i barevná, přádelna). Ševci měli ve znaku tři okované jezdecké holinky s nápisem ,,Sigillum livitatis sutprum Bylinensis. Tělovýchovný spolek, předsedou byl František Reinöl, staniční šéf železniční dráhy v údolí Běly v Bílině, Hasičský sbor dobrovolníků, Katolický obecní spolek, Dělnické hnutí, Podporovací spolek, Humanitární spolek, Německý politický spolek, Spolek přátel školy, Spolek okrasný, Klub ledu, Spolek oddechový ,,Concordia“, Spolek  stenografů. Ve městě se nachází císařský poštovní úřad s telegrafistou, dvě tiskárny a dvoje noviny ,,Německé lidové noviny“ a noviny ,,Běla“. Bílina měla okresní nemocenskou pokladnu. Mezi úřady, které měla Bílina  vyjmenujeme – Císařský okresní soud – soudce F. Hauer, Císařský daňový úřad - úředník Karel Oleschik. Přednosta okresního zastupitelství je Josef Barwínek, majitel  usedlosti v Hrobčicích. Představitel arci děkanátního kostela je arciděkan P. František Oehme. V Bílině je městské císařské nádraží – vedoucí je A. Jirouschek a nádraží v údolí Běly – vedoucí František Renöl - zastávka Bílina Kyselka, která je hustě provozovaná – trať Ústí  - Teplice – (Břežánky). V různých časových etapách je Bílina chudé městečko, které přišlo i o svá práva, ale bylo vždy schopno se zařadit mezi důležitá města Čech.        



počet hlasů: 0 - Hodnocení: 0/100
6090x přečteno | Velký Vont | 22. 02. 2010 | Export: Informační e-mail Vytisknout článek

© 2009 HSBILINA.cz - Všechna práva vyhrazena. Veškerý obsah písemný, grafický i fotografický podléhá autorskému právu. Není proto dovoleno jej jakkoliv přebírat či kopírovat bez předchozího písemného souhlasu administrátora tohoto serveru.
Systém běží na jádru PHPRS - © 2009 CSS Layout + speciální moduly www.militaryzone.cz | www.nejdepocitac.cz