Dobré ráno. Přihlašte se prosím nebo registrujte.    Jméno: Heslo:  
Historie

Theodor Hutter historie města Bílina 1.část

 

Theodor  Hutter          Město   Bílina   

 

Dějiny od  nejstarší  doby  po  dnešní  dny  (1890)

 

Vydáno v Bílině roku 1891



 

Theodor  Hutter          Město   Bílina   

 

Dějiny od  nejstarší  doby  po  dnešní  dny  (1890)

 

Vydáno v Bílině roku 1891

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Volný překlad Fr. Kutzler  Braňany

Poznámka:

Překlad této knihy má několik vědomých nedostaků. Autor celé dílo pojímá silně proněmecky a v tomto duchu jsem jej nechali a nepřekrucovali. Je zde uvedeno mnoho údajů které se nedotýkají Bíliny. Věty jsou poměrně složité. Také je mnoho nedostatků ve správném přeložení pomístních zejména vzdálených míst a jmen. Což je velmi zdlouhavá práce. Tomuto jsme úmyslně nevěnovali čas. Tímto se případným čtenářům omlouváme.

Podstatou pro nás bylo zachytit co nejzodpovědněji události v Bílině.

 

Město   Bílina   

 

Dějiny od  nejstarší  doby  po  dnešní  dny  (1890)

 

Kapitola  I.

 

Vznik  města   -  doba  zvaná  ,,Brány“

 

Pod německá a česká města , které stářím a dějinami jsou pamětihodná patří město Bílina (župa Bílina). Jedno z nejlepších kmenových sídel českých hrabat.Toto místo je na konci výběžku Středohoří, kde dříve rostly velké borovice, žili medvědi, vlci a kde v krásném údolí Běly probíhaly dějiny. Podle nalezišť se tu usídlili Kelti, dokazují to nálezy z bronzu, jako jejich nástroje. Nádobí atd. Na Zámeckém kopci v Teplicích a na Hradišti v Bílině, tak i na jiných místech v okolí Bíliny – jako jsou řadové hroby u Bžan a u Třebenic. Keltská stavba (obydlí) na Radelštejnu u Bíliny. Římské války zahrály velkou roli v dějinách. Po odchodu Keltů tu žili germánské kmeny (Markomani). Po vytlačení těchto kmenů nastaly přívaly slovanských kmenů, které se rozšířily až k hranici západních lesů (za vlády krále Vratislava). Jisté je, že Češi z Bíliny se usadili v údolí řeky Běly a ve Středohoří, šli na sever i na jiná místa, kde se usadili. Češi tento kraj nazývali Bílinsko (provincie Bilinensis). Na jihu žili takzvaní Dačiani (Děčín), na západ Lukani (Žatec), později sousedi z litoměřicka a Žalan. Dějiny Bíliny vychází až v 9. století. V tomto čase je Bílinské manství samostatná oblast (župa). Snažila se být nezávislá na knížatech z Prahy. Kdy byla Bílina založena a jak se jmenovali náčelníci kmenů, kteří založili Bílinu se neví. Předvídat se může jen z písemností ve staročeštině. S určitostí se dá říci, že v Bílině stál hrad na kopci Hradiště. Na tomto kopci se dnes vypíná Lobkovický zámek. Zámek sousedí na jihu s Chlumem, na severu s Bořněm, na západ s Kaňkovskou výšinou. Společně s Bořněm tu vytváří dva hlídkující vstupy do údolí Běly. Nejednou v dějinách za válečných časů bránili hlídkující vetřelce a znesnadnili jejich útoky. Župní hrad si nesmíme představovat jako mocný hrad. Byly to velké stavení z trámů (sruby). Stála tu velká dřevěná věž, ze které bylo vidět do teplického údolí a na míle vzdálené lesy. Západně na úpatí věže se nacházely chvojím pokryté domy osídlenců. Mezi  Bělou a Radovesickým Žižka potokem, to byly začátky města Bíliny, která během této doby dostala jméno -  Belin, Belina i Bilina. Jestli v 7. století postihl stejný osud i Bílinu jako jiná místa v zemi – tažení Tatarů a jejich příkoří. O tom víme jenom matně z dějin, ale s určitostí je známo, že z Maďarska hordy Tatarů neušetřili ani Bílinu. Bílinská župa byla ve zbrani, když kupec Sámo povolal 623 – 627 Čechů, aby vyhnali Tatary. Po vyhnání Tatarů byla v popředí pražská župa a pod ní spadaly další zemské župy a podvolily se pražanům. Pod silou zbraní se své nezávislosti vzdali i žatečtí (Lukani) a jejich spojenci bílinští. V Žatci vládl župě Vratislav, který s knížetem z Bíliny a dalšími  dvanácti knížaty nechal 846 lidí křtít v Regensburgu a tím padli v nemilost pražskému  knížeti Neklanu na Vyšehradě. Přišla k boji i bílinská župa – spojenec žateckých. Bojovali proti knížeti Neklanu. Tu náhle zemřel žatecký kníže Vratislav a jeho syn pokračoval v boji podporován bílinskými, ale Čestmír von Cheinov, udatný náčelník pražanů jej porazil. Touto porážkou ztratili bílinští a žatečtí svojí nezávislost. To se stalo ve 3. čtvrtletí 9. století. Podle kronikáře z roku 870. Dějiny Bíliny popsal kronikář Václav Hájek z Libočan. Vybral a popsal ze lží a pověstí, jen to co mělo pravdivý základ, tak jako pověst o Přemyslovi a Libuši a o zakladateli dynastie Přemyslovců a o bílinském kmeni – příbuzenský vztah k Přemyslovcům, o pluhu a orbě – jak byl Přemysl ze Stadic do Prahy doprovázen na knížecí stolec, také popsal, jak Kazi, sestra Libuše, losem získala bílinskou župu. Její dcera Bila, měla založit město Bílinu, dále říká kronikář Hájek, že Bila je vybranou osobou některých vyprávění, ze kterých vybral, že si Bila vybrala manžela jménem Košťál – vladyku z obce Radovecice, s ním založila hrad Košťál. Vznik obce Medvědice můžeme připsat Bile. Jízdou na koni z Bíliny na Košťál byla napadena medvědem, byla dobrý střelec a medvěda skolila. Na tom místě nechala postavit nejdříve velký statek, později obec Medvědice. Důležitější je pověst o myslivci pána Košťála, který na lovu našel pramen vody, která obsahovala sůl – nynější kysela. Bila přemístila prosívače soli od Zlatníků do Bíliny - výroba soli (rok 761).Tento pramen se údajně měl ztratit další rok - 762. V roce 762 byl objeven pramen v Teplicích – hrabajícími prasaty. Podle zápisů kronikáře Hájka byl pramen kyselka známý už v 8. století. To jsou nejdůležitější pověsti o Bílině. Pravdivé dějiny o Bílině a okolí jsou až od roku 1004. Všeobecně se bere, že rok 870 po podvolení bílinských a  žateckých žup, spadl majetek do hraběcího vlastnictví a tomu vládli pražští vévodové, (v 9. století bylo v Čechách 15 žup, později jich bylo 40). Župní knížata, takzvaní župani (Suppanus comec) měli za povinnost za válečných časů svolat všechny muže do zbraně. Každý župní kníže měl po boku jednoho  župního soudce (Judex), komorník (camerarius), hospodáře (villeus), mysliveckého mistra (Magister venatorum). Tito úředníci měli pod sebou nižší úředníky, jako písaře a soukromé zaměstnance. V případě konfliktu (vpád nepřítele do země) byl župní hrad místem zbraní a válečníků. První zmínka o bílinské provincii (Provincia Bilinensis) v roce 993 v papežské listině (papež Johann XV.) píše, že při zakládání Břevnovského kláštera odevzdali bílinští desátek. Další události z této doby o Bílině je v listině od Spytihněva II. Litoměřický kostel sv. Štěpána dostalo přiděleno 12 sedláků z Bíliny. O dějinách kultury a práva jedné země (její města) se píše v popředí o Bílině. Stáří Bíliny a  její vývoj je úzce spojen dějinami vynikajícím kmenem Českého národa. S určitostí se dají doložit jednotlivé periody (etapy) dějin kultury a práva života Českého  národa. Bílina byla ryze Česká. V okolí Bíliny působilo několik farářů a kronikářů. Píší o události, že na Braňanském kopci mezi Mostem a Bílinou stál oltář Slovanského boha hromu Perona, za kterého se každý rok držela slavnost. Peron stál v obří velikosti na kulatém podstavci – na hlavě měl korunu, purpurový kabát, římské kožené boty, v jedné ruce prapor, v druhé ruce otku, u nohou mu ležela pánev se žhavým uhlím. Tuto modlu nechal zbořit první kníže bílinský Prkoš – 1040.  Kronikáři se domnívají, že dřevěný kostel v Bílině postavil sv. Václav, nebo bílinští sami sobě. Myslím, že kostelík postavili bílinští před vládou vévody Václava. První historické zjištění  o válečné věži mělo pocházet z roku 1004, kdy Heindrich II. takzvaný svatý, vzal v ochranu vyhnance prince Jaromíra a Udalricha, které vyhnal Polský král Boleslav, chrabrý Heindrich II. obsadil hraniční hrad Chlumec. Přes Bílinu táhl na Prahu a ze země vyhnal Poláky. Údolí Běly je spojeno s boji, rabováním a pohromami – 11.,  12. a 13 století. Mírová díla tu byly vzácně např. založení Benediktínského kláštera v Teplicích, přeložení cisterciánů z Milešova do Oseka – bílinským županem Slavkem v roce 1199. Prvním županem byl Prkoš, který vládl na župním hradě v Bílině okolo roku 1040 až 1041. Když vypukla válka mezi vévodou Břetislavem II. a císařem Heinrichem III. zvaným Černý. Vévoda Břetislav II. měl bránit Krušnohorské pásy a údolí Běly. Když císař v Českém lese utržil prohru, tak jeho zemský pán arcibiskup Bardo von Mainz a markrabě Eckhardt z Meizen (Míšeň) z hradu Donna, přešli Krušné hory a podmanili si hrad Chlumec – 22.8.1040, rozehnali Čechy, kteří pod vedením Prkoše se jim postavil. Prkoš byl zatlačen do okolí Bíliny. Přispěchal vítězný vévoda Břetislav a postavil se proti Němcům – 31.8.1040 – nedaleko Hněvína nebo Mostu. Tato bitva dopadla nerozhodně. Když došla zpráva Eckhardtu von Míšeňskému, že císařská vojska se stáhla ze země a vévoda Břetislav převzal veškerou moc. Stáhl se sám zpět přes hory do Saska. Hned další rok přešla dvě velká vojska hranice Německa, tentokrát se Češi neubránili a za krátký čas stál císař na Žižkově kopci v Praze. Markrabě Eckhardt vytlačil bílinského knížete župy Prkoše z jeho prvních pozic. Český vévoda byl donucen k míru. Jestli kronikář Cosmas měl pravdu – píše, že Prkoš měl zradit svého vévodu, nechal se podplatit Eckhardtem, nebo měl Eckhardt porazit českého vévodu, to se s určitostí neví. Jisté je, že Břetislav zatrpklý musel uzavřít mír, Česká zem byla povinna atributu a musela uznat svrchovanost Němců. Břetislav zatknul zrádce Prkoše, župana bílinského, nechal ho katem oslepnout, nato mu usekl ruce a nohy, jeho torzo těla bylo vhozeno do Běly. Tento osud bílinského župního  knížete ukazuje, jak tvrdá byla tenkrát justice a jak pracovala. Namísto Prkoše nastoupil oblíbenec vévody Břetislava Eppo, byl to jeden z nejuznávanějších mužů země, psal se rok 1041. Byl to vynikající voják, který se vyznamenal v bojích a tažení proti císaři Heinrichu III. a proti Polákům. Ve dvou starých listinách, které vlastníme, popisuje sám Eppo, že titul voják (miles) je podle dřívějšího práva stejný jako rytíř. O Eppově prefektuře hlásí listina v Žatci, o jmenování Eppa (Präfectus urbis Belinensis). Za služby vévodovi byl vysoce odměněn. Získal obec Sebranice na Moravě a později obec Kosteláni v Čechách. Tyto obce daroval on sám později, v roce 1043 první obec klášteru v Břevnově v Praze a druhou obec svému příbuznému bratru v klášteře řádu de cella s. Johansis. Eppovo působení jako župan dějiny nic neuvádějí i doba jeho smrti je nejistá – asi to bylo za vlády Spytihněva I. Rok předtím (10.1.1055) vítězoslavný Břetislav, kterému Eppo stál po boku jako bojovník, zemřel při tažení proti Maďarům u Chrudimi. Bílinští byli pod vládou Eppa donuceni vzít do ruky zbraň. Hlavně když vévoda táhl na Poláky, aby získal Krakov. Ostatky sv. biskupa Adalberta, který byl převezen do Prahy. Pomohl Němcům v roce 1044 potlačit Maďary a vyhnat je zpět. Pak nastal v zemi mír a klid – ve většině župách nebo řádech v německých klášterech byl provozován život zbožný a vědecký. Provozovali písemnictví, umění písma, slovanská literatura německého života a učení zastupovali němečtí mniši, sedláci, řemeslníci a to dělalo velké pokroky v zemi. Narodil se významný český kronikář Cosmas v roce 1045, který sepsal dějiny a důležité zprávy z České země. Následovník Eppa v župním úřadě Mstiš podle Cosmase vládl v Bílině v roce 1056 až 1061, byl to syn jakéhosi Borise (Boreše), byl to pán z Oseka. V této době postihla župu krutá válka mezi syny Břetislava I., vévody Spytihněva II. a jeho bratra Vratislava II. Spytihněv II. se cítil býti ohrožen mladším bratrem Vratislavem, vévoda Olomoucký, že by přišel o stolec vévodský. Spytihněv byl znám svou nenávistí, hlavně proti Němcům, byl málo oblíbený. Když Spytihněv zjistil, že Vratislav zbrojí, tak nečekaně vpadnul na Moravu se silným vojskem až před Olomouc – 1056. Vratislav musel utéci a žádat o podporu krále Adrease Maďarského. Manželka hraběte Vratislava jménem Arabona padla českému vévodovi do rukou a tento nenávistný, uzavřený pán předal ženu župnímu knížeti Mstišovi, ten ji uvěznil na hradě Osek. Mstiš měl stejné vlastnosti jako zatrpklý vévoda jeho pán a myslel, že svou krutostí dobře slouží vévodovi, když nešťastnou Arabonu mučil. Jeho hrubost šla tak daleko, že Moravskou vévodkyni nechal na kůl přikovat řetězy, aby nezběhla. Nohy se jí položily do řetězů a oba připevnily ke stěně i když vévodkyně byla v jiném stavu, zacházel sní Mstiš jako se zločincem. Přibližně po měsíčním jednání pražského biskupa byla Arabona propuštěna a nastoupila cestu za manželem do Maďarska. Po třech dnech zemřela, nevydržela všechny útrapy, které jí způsobil župan z Bíliny. Všechno zlé a špatné se časem pomstí, to se stalo i v tomto případě. V roce 1061 zemřel Spytihněv II. a jaho bratr Vratislav II. nastoupil vládu. Tento vévoda byl mírumilovný hrabě, hned nevystoupil veřejně proti Mstšovi. Mstiš také nevyhledával konflikty, činil sbírky, ukazoval se vévodovi jako ponížený a poslušný. Postavil a vysvětil kostel v Bílině – sv. Petr, když byla stavba ukončena odebral se župní kníže osobně k vévodovi do Prahy, který se mezi tím oženil s královskou dcerou Maďarů Adelheid, aby jej pozval vysvětit svatostánek. Vratislav měl odpovědět, přijdu moje město Bílinu potěšit a jednat tak, jak si žádá spravedlnost a okolnosti města. Také biskup Severuse pozval župní kníže k této události. Ten přislíbil, že přijde v určeném dni – byla Bílina vyzdobena ve slavnostním hávu a vévoda a biskup vstoupili ve slavnostním průvodu do města. Když slavnost pominula, měla být hostina pořádána Mstišem. Vévoda vstoupil do vyzdobené haly hradu, biskup sedel s županem pod zelenými lipami u tabule, když tu náhle přistoupil věrný sluha Mstiše  a šeptl mu do ucha, byl ti sebrán župní úřad a převzal jej Kojata, syn Všeborův – prchni. Tu vstal Mstiš a pravil – Vratislav je vévodou a pánem, ještě v noci uprchl s pomocí biskupa, jinak jej stihl stejný osud jako jeho předchůdce Prkoše, říká kronikář Cosmas, přišel o oči a údy za to co provedl ženě Vratislavově. Konec Matiše není znám.           

 

 

Kapitola  II.                

 

Župní  město Bílina

 

Poslední župní kníže

 

(Provincia  Bilinensis)

 

Z výtahů kronikáře Cosmase byl postavený kostel v roce 1060 Mstišem v dolním městě Bíliny, na místě dnešního kostela. Můžeme se domnívat, že tehdy stavěli v románském stylu. Přestavbou a s různými přístavky je dnes kostel úplně jiný. Před kostelem ležel hradní hraběcí svobodný dvůr, na kopci za kostelem stál hraběcí zámek. Okolo dvora, před kostelem stály domy občanů. Tento svobodný dvůr (Meirohof) musel být dosti prostorný, budovy stály až k později postavené městské zdi. Ještě se říká Lobkovické budovy, které stojí na místě, kde stála hlavní dvorní budova. Ve starém zámku byl v roce 1763 zaveden Roudnický průmyslový úřad. Ulice k úřadu i dnes se jmenuje Zámecká ulice. Dějepisný badatel Jaroslav Schaller vychází z toho, že starý zámek, který založila Bila stojí na místě župního hradu – Hradiště Mstiše. Také zemřelý litoměřický biskup Frind byl stejného názoru. Podle dalšího historika B. Scheinpfluga měl být hraběcí zámek na místě nynějšího lobkovického zámku. Toto přesvědčení měl také kronikář Cosmas, když popisoval zasvěcení kostela v Bílině Vratislavem II. Cosmas říká: Ecelesia, quae est sita in sublirbio, mox decicata, ascenditdux in urbem ad praqndium: episcopus vero et comes in sna curte, qude fuit ante ecclesiam, simile meterpositis mensis epulis incumbut d. h. Překlad: V dolním městě ležící kostel, když byl zasvěcen, vystoupal vévoda ke svému zámku vzhůru biskup a kníže zůstali na dvoře, který byl před kostelem, jídlem obložené stoly  při nichž oba stolovali. Musel to být župní hrad – hradiště na vrchu a svobodný dvůr ve městě nedaleko kostela. To je těch málo zpráv z historických údajů o bílinském kostelu. Když Mstiš útěkem se zachránil v cizině, jeho majetek byl vévodou konfiskován, tak byl Kojata pověřen správcováním a důvěrou provincia Bilinesis. Kojata byl nejlepší úředník Vratislava II. a měl titul  markrabí (Comes palatinus). Patřil do známé české rodiny Hrabišiců (12. až 13. století), která měla v erbu hrábě, také páni von Riezenburg měli v erbovním znaku hrábě, takže jedna jejich větev šla až na Riezenberg. O Kojatovo působení v Bílině dějiny moc neříkají. Jedno známé jméno se objevuje v roce 1068, když se volil český biskup. Pražský biskup Severius. Zemřel v prosinci 1067 a vévoda Vratislav zamýšlel dosadit na biskupovo místo svého dvorního kaplana Lanzu, který byl vysoce učený duchovní. Vévodův mladší bratr Jaromír patřil také do stavu duchovního, později kutnu odložil a odešel do Polska, kde sloužil ve válečných službách. Ucházel se o českou biskupskou důvěru, byl podporován svými bratry, Otou a Konrádem. Vratislav dostal strach, že Jaromír s podporou a vlivem svých bratrů získají velký vliv v zemi a mohl býti nebezpečný, tak se Vratislav jemu postavil. Na shromáždění v Trutnově byla volba biskupa prováděna pod dohledem vévodových zbrojnošů. Vratislav protlačil svého oblíbence Lanzu na biskupa, při předávání prstenu a biskupské hole nesouhlasil župan kníže bílinský Kojata a pronesl ostrou řeč proti vévodovi a jeho chráněnci. Syn vévody je vystrčen cizincem, který přišel na půl nahý do země, zvolal kníže nahlas – netrpte Češi, aby cizinec (Němec) dostal biskupskou důvěru v Čechách a byl tím pověřen. Jestli vévoda pohrdá vlastním bratrem, tak mi se nebudeme nečinně dívat. Tuto řeč zakončil Kojata slovy – nechceme tohoto Lanzu za biskupa a jestli já Kojata budu dlouho živ, tak Ty a Tvůj biskup neujdete trestu. Tato řeč měla velký ohlas, při které bylo toto shromáždění už protiněmecké. Kojata odcházel s vévodovými bratry a s mnoha přívrženci. Vévoda byl donucen, aby neztratil vládu zvolit Jaromíra na pražský biskupský stolec. Kojata a jeho přítel prefekt ze Žatce Emil, oba byli proti vévodovi a volbě biskupa, museli si zachránit životy. V noci utekli ze země. Později Kojata po prosbách vévodových bratrů dostal u Vratislava milost a jako odškodné dostal darem hrad Dřevice u Žalan, ale důvěru purkrabího v Bílině už nezískal. Přibližně 100 let od roku 1068 až do roku 1177 dějiny Bíliny tápou ve tmě. O následovníku po Kojatovi v hraběcím úřadě a o dění v Bílině v tento čas nic neříká. Důležité hlášení kronikáře Cosmase – Bílina patří mezi nejlepší města (12. stol.). Výborné zbrojné místa v zemi jsou města – Praha, Brno, Mladá Boleslav, Litoměřice. K těmto málo zprávám z této doby je darovací listina z roku 1130, která se nachází vkostele na Vyšehradě, kde se píše, že Bílina platila každou desátou marku z ročního výnosu tomuto kostelu. Za zmínku stojí, že roku 1153 se začala těžba cínu v Krupce a založil se Benediktýnský klášter v Teplicích a v Krupce se postavil Žebrácký kostel (1153 až 1173). Klášter nechala postavit královna Judit. Ta nechala postavit jediný most v Praze. Kostelík v Krupce postavili horníci. Několik let později v roce 1165, kdy král Vratislav daroval obce Dudleby (Posteloprty) klášteru (Waldsassen), předal také Bořislav řádu Johanitů, byl to duchovní řád rytířů, který v této době měl velké uznání a vliv. Saraceni z nich měli strach a ještě velká část městského majetku přešla na statečné rytíře. V určitých časových odstupech museli bílinští sáhnout po zbrani.      

Známo je , že Vratislav byl spolubojovník německého císaře Fridricha Barbarosi a spolu několikrát táhli na Itálii. Při útoku na Miláno se vyznamenaly spojenecká vojska. Bílinští bojovali statečně u bran nepřátelského města (1158). Která hradní knížata během dalších 100 let bydlela na hradě v Bílině  je neznámo, o to více se odehrávaly dějinné události okolo provincie bílinské. Pod vedením císaře Lothara přešlo německé vojsko přes Krušné hory (zima 1126) až do blízkosti Bíliny a tam na stejném místě o 700 let později v roce 1813 zazněla děla spojeneckých vojsk a Francouzů, byla to nešťastná bitva pro Říšské vojsko. Vévoda Ladislav nechal zatarasit už tak neprůchodné  průsmyky u Chlumce, Oseka a na dalších třech místech porazil a císaře donutil k míru. Jakou roli měl v tomto tažení hradní kníže bílinský, není známo. Dá se předpokládat, že to byl bojeschopný muž a držel hranice proti Němcům. Po 50 ti letech, po bitvě a 109 let po Kojatovo útěku v roce 1177 nacházíme znovu jméno župního knížete. Je to pátý známý v dějinách župan Sezema. Nacházíme jej v chrámové kapitule v listině v Praze 12. března 1177. Ve kterém roce přišel Sezema k důvěře hradního knížete se z historických pramenů nedovíme. Nacházíme tu jen zmínku o řádu Johanitů, kteří měli v bílinské provincii  důležitá vlastnictví, která dostali od vévody. Jmenována je Bořislav a Herbice, obce které dostaly řád od krále Vratislava v roce (1165 – 1169). V roce 1185 měl vévoda Friedrich vyměnit tyto obce s Johanity za více obcí u Žatce  a v roce 1186 se tato výměna vrátila zpět. Později patřila Bořislav do majetku kláštera Benediktýnů, založen královnou Juditou. To jsou události za vládnutí  Sezema  v provincii Bílina. Okolo roku 1187 je psáno ve Vyšehradské listině o bílinském župním knížeti, byl  to Sezemovo následovník Boguta. Boguta Castellánus de Belin (tak se jmenoval) čestný, vynikající muž. Tato listina na které je jeho jméno byla vystavená vévodou Friedrichem. Boguta se stává svědkem zlé doby. V tomto čase v zemi řádí těžké choroby, války a povstání. Od  roku 1173  až 1197 se 8 x vyměnila vláda v zemi. V rodině Přemyslovců hrozí rozdělení, je tu bratrská válka, která nechtěla končit, jeden princ zaháněl druhého, trůn byl ohrožen a hrozilo jeho padnutí. Jak daleko do těchto vévodových událostí byl zapleten kastelán z Bíliny není zjištěno. Jasnější jsou vztahy a události středověkých dnů, nejdříve začátkem 13. století. Okolo roku 1207 nastoupil do knížecího úřadu jeden z Hrabišiců, který se zasloužil o rozvoj německé kultury v okolí. Hrabišicové měli  hlavní sídlo v Mostě (podle historiků) Pons – Gnewin Most, vlastnili veliké bohatství a majetek v zemi. Zvláště měl slavný Slavko s požehnáním působit v jihozápadních Čechách. V roce 1199 je zapsán Slavko v listině od Přemysla Otakara I. jako komoří, v roce 1205 jako majitel obce Tinčan u Selčan, které mu Otakar I. za zásluhy daroval, v roce 1207 v jedné Osecké zemské knížecí potvrzující listině se píše o Comes Belinensis (purkrabí z Bíliny a v roce 19. května 1213 potvrzující listině jako vrchní komoří nebo prvního komořího  krále Otakara (summus camerarius  curiae). Jak velké uznání měl Slavko u krále jde z vyjádření Otakara I., když nazval Slavka (zlanconem magmum), Veliký Slavko kníže se nezdržoval v Bílině, ale na hradě v Oseku, kde vládl jako král, obklopovalo jej vlastní dvorní město. Měl svého šenkýře vína, mýtného, správce dvora. Nedaleko svého hradu stál Mariánský kostel, kde byla Hrabišiců hrobka, kde byl pochován v roce 1197 Hrabiš, bratr  Slavka, který byl u krále vrchním komořím. Datovány  jsou i listiny Slavka z Oseka. Několikrát se tu zdržoval Přemysl Otakar I.  a pražský biskup Daniel. Návštěva se konala v záležitosti Slavka, který povolal v roce 1196 cisterciány, které Otakar I. bohatě odměnil a biskup Daniel v roce 1209 slavnostně vysvětil. Z této doby (1186) pochází také zpráva Canonius pražský jménem P. Benedietus, byl Přemyslem Otakarem I. zmocněn nad bílinským děkanátem v roce 1216 a úřadem proboštů v Litoměřicích. Největší vývoj kultury a civilizace v okolí Bíliny bylo dílo Slavkovo a to byla cistrciánská farnost v Oseku. Slavko pozval cisterciány z Mašova, kde řádilo loupežnické obyvatelstvo. Cisterciáni tu nemohli existovat, tak přešli do Oseka, kde založili cisterciánskou farnost, která dopomohla k poněmčení celého okolí. Vedle Německých mnichů, kteří byli velice vzdělaní (každý z nich znal 3 cizí jazyky – omnes monachi trilingues erany). Do země přicházeli sedláci a řemeslníci z Německa. Přinesli svojí kulturu, která tu účinně působila, takže zanedlouho tu působily německé mravy a německý život. Stavěli se sedlácké kolonie a zavedlo se německé právo v obcích. Po prvé se objevily jména obcí v okolí Bíliny např. Starý Osek, Hrdlovka, Háj, Bylany u Mostu, Hošnice u Chomutova, Vodolice u Libševse, Mnichov u Bíliny. Jsou obce, které dobou zašly (Damslavice, Hirnezer, Bochniz) atd. Darované obce Slavkem Osecké farnosti: Břežánky, Hostomice, Svinčice,Sirnchov, Zabrušany, Bečov, Libkovice a  Počerady,     v roce 1240 to byly ještě Bělušice, Razice, Hrobčice a Bedřichův Světec. Během obdarování cisteriánů Slavkem dal jeho synovec Kojata Křížovním bratřím ve Zderazu u Prahy (rok 1227) bílinský majetek k využívání – dějiny říkají, že to byly obce Most, Lindau, Rudig, Kopisty. Dále ve starých listinách se připomíná, že syn Kojatův Všebor 24. května 1238 předal Zderazským Křížovním bratrům – Drahkov u Trmic a Venzelsdorf u Mostu. Podle kronikáře Balbína, který našel listinu v klášteře Dorah, že Vratislava, žena Kojatova založila ženský klášter ve Světci. Listinu, kterou údajně měl vidět Balbín bylo v ní napsáno – AD. 16. Jan. Obíít Vratislava, Fundatrix Coenobiae Swetecenis, to znamená – 16. ledna zemřela Vratislava, zakladatelka kláštera ve Světci. Domnívá se, že už tenkrát v roce 1580 patřící obce pod klášter Světec byl darován pražským arcibiskupstvím, asi v této době. To bylo propůjčeno Vratislavou klášteru při jejím založení panovnicí. Jsou to tyto obce: Světec, Hostomice, Chudeřice, Krupka, Pňovičky, Hudcov, Úpoř, Štrbice, Chotovenka, Lýskovice, Červený Újezd, Všechlapy, Poráč dále 3 domy v Radovesicích a 8 domů v Dobčicích.           

Potomci Slavka – syn Bohuslav (od roku 1239 až 1241 vrchní komoří a oblíbenec Václava I.). Zmínka je také o vnucích Slavka. Borso, první vnuk byl vítěz u Mostu a Kressebrunnu (bitva mezi Václavem I. a jeho synem princem Otakarem II.), nechal postavit Riezenburg v Oseku. Druhý vnuk Slavka zemřel jako biskup Pruska. Hrob biskupa Slavka (XIII. století) je v městském kostele v Oseku. Nástupce a poslední kníže po Slavkovi byl Jaroš (rok 1222). S Jarošem se setkáváme v listině z roku 1202, kde se  Slavkem a jeho syny jsou zapsány jako svědci. Jaroš byl zeť Slavka. V roce 1222 se tituluje kníže z Bíliny (Castelánus de Belina). Během správcování Jaroše v úřadu knížete vzniká velká hádka mezi pražským arcibiskupem a břevnovskými benediktýny, pro bílinské desátky a jejich odvádění. Klášter Břevnov měl papežské potvrzené právo pobírat desátky z Bíliny, Děčína a Litoměřic, arcibiskup Johann II. Pražský, co nastoupil na biskupský stolec používal desátky z Bíliny pro sebe a začal spor s benediktýny. Sporné strany se dostaly až k papežskému stolci, který  tuto událost měl rozhodnout soudem – 11. května 1232, složeného z opata, probošta a magistra Břevnovského kláštera – Marie, rozhodli pro benediktýny a biskupa Johanna odsoudili nejenom přenechat desátek klášteru v Břevnově, ale i škodu nahradit. Pražský biskup byl s rozhodnutím soudu nespokojen, tak papež Gregor IX. byl nucen 6. května 1234 požádat probošta děkanátu a školastika Míšeňského chrámového kostela, aby proti biskupovi použili násilností. Biskup dohnal nenávist tak daleko proti mnichům, že navedl vícero pobožných Pražských chrámů. Ti si obličeje namazali černou barvou a na svátek neviňátek vnikli do kláštera a mnichy zmlátili. 19. července 1234 musel papež znovu zakročit proti pomstychtivému biskupovi. V této době je zapsán následovník za P. Benedikta – archidiacon bílinský ,,Přibyslav“. V roce 1248 přišla Bílina zatím hraběcí (1248) padla do rukou německého rytíře Hogera von Friedeberg. Tento byl spolubojovníkem jednookého krále Václava I., dostal hrad a město Bílinu za zásluhy od krále jako propůjčku. Pod Hogerem von Frieberg vzkvétala Bílina, ale přestala, když hlavní obec provincie se stal Most, sídlo hraběte (Burgravií pontenses). Nyní byl Most vynikajícím hrabstvím v zemi a převzal vedoucí úlohu i ve staré župě v Bílině, které se říkalo Ústecká provincie    (v jihovýchodní části). Dcera Friedebergského pána jménem Svatka se provdala za Alberta von Seeberg, touto svatbou přešla Bílina na nějaký čas pod pány ze Seebergu. Toto manželství bylo  bezdětné, tak se Bílina vrátila pod královskou komoru. Poprvé se objevili v dějinách Bíliny jako majitelé města a hradu němečtí rytíři, Oger von Frieberg a Albert von Seeberg. První jmenovaný měl velkou přízeň u vévody Oger von Frieberg, byl také zakladatelem v Čechách.  Za to byl králem vyznamenán ,,Šerpou česti“. Vypukl rozvoj poněmčení v jihozápadních Čechách, které začali osečtí mniši tím, nyní pokračovali zemští němečtí páni, kteří  panují v Bílině. V okolí se usazovali němečtí sedláci. Český sedlák pracoval pod šlechtou. V bílinské župě bylo několik pánů šlechticů, jako zemani, rytíři vlastníci celých obcí a dvorů. Písemně je podloženo z této doby, o mocné rodině Hrabišiců z Mostu, dále několik rytířů, jako Jaroslav ze Zabrušan, Martin z Břežan, Martin z Nedvědic, Johannes z Razic, Bituz z Bělušic, Bohuslav z Beluzic, Petrus z Brána (Braňany), Hogerus z Hrobčic, Bohuslav ze Švec, Tomáš ze Světce, Přibyslav z Křemýže atd. Každý z těchto  pánů měl několik sedláků (rustici), a nájemních lidí (coloni), kteří pro vrchnost pracovali na pozemcích a mohli býti prodány nebo darovány svými pány. Podaní měli povinnost platit daně, jak svým pánům, tak i zemským pánům. Jejich život tedy nebyl jednoduchý. Museli provádět  nejtěžší práce. Stavěli cesty, mosty, hrady, zajišťovali si stravu, sloužili při lovu, obdělávali pole a pracovali v lecích. Zvláště smutný osud měli nevolníci, kteří byli přirovnáváni ke zvířatům. Lépe se měli sloužící (ministerialen), kteří se za peníze mohli vykoupit a za sebe zajistit náhradu. K těm se musí ještě připojit řemeslníci, kteří bydleli na různých místech – na hradním prostranství. Bílina byla už v roce 1208 důležité místo tržnice (forum), kde se v tržný den také vyhlašovalo (praelones) soudní rozhodnutí. Vložené tržní peníze (theloneum forense) připadly zemskému hraběti. Farnost Osek získala 25. dubna 1280 privilegium (právo) neplatit bílinské župě mýtné a tržní peníze. Rok před tím byl Oseku také zrušen každý desátý díl mosteckých tržních peněz. Byl to dar Hrabišiců (vydané privilegium). V tomto čase také vznikaly nové obce, některé později zanikly např. obec Elkerdorf nebo obec jménem Nesvětice-  mezi Jenišov. Újezdem a Braňanami. Ještě dnes se říká místu, kde obec ležela (Nicplic). Zajímavé je se dozvědět jaké bylo soudní rozhodnutí v této době. Farnost Osek měla nad svými podanými soudní moc. Když podaní pracovali na jiných místech (Lahošť, Jiřetín, Chouč, Vtelno, Řisuty, Kozly atd. měl právo na ně jen zas osecký klášter (cisteriáni) soudní  právo když je v jiných župách soudili, nesměli být ani místní župní soudce jako přísedící  (soudili vždy vlastní soudci). Veškeré obce spadaly pod duchovní soudní právo i ve věcech světových. Rozdělením soudní síly a pohled na župní město Bílinu a jejich citlivý vliv na župu mělo za výsledek, že župa  byla oslabená a Bílina přestává být župním městem. Veškerý vliv kultury a moci přešlo na mocný Německý Riesenburg do Oseka. Toto mocné panství v Oseku rozšířili cisteriáni a páni v Bílině (Němci von Seeberg a Frieberg) – 13. a 14. století.     

 

 

 

 

 

 

 



počet hlasů: 0 - Hodnocení: 0/100
9213x přečteno | Velký Vont | 22. 02. 2010 | Export: Informační e-mail Vytisknout článek

© 2009 HSBILINA.cz - Všechna práva vyhrazena. Veškerý obsah písemný, grafický i fotografický podléhá autorskému právu. Není proto dovoleno jej jakkoliv přebírat či kopírovat bez předchozího písemného souhlasu administrátora tohoto serveru.
Systém běží na jádru PHPRS - © 2009 CSS Layout + speciální moduly www.militaryzone.cz | www.nejdepocitac.cz